O jiných světech a jiných věcech

17.11.2011 18:28

Mám ráda pohádky. A teď nemám na mysli jen klasiku od Erbena, Andersena či bratří Grimmů, ale i takové ty žánry jako fantasy a sci-fi, což jsou vlastně taky pohádky. Neodpovídají možná vždy definici, kterou jsme se učili ve škole, ale ta definice mi přijde s prominuním hloupá. Pohádka je prý "vymyšlený příběh, v němž dobro vítězí nad zlem". Tak nějak to znělo. Možná tam byl ještě nějaký dovětek o nadpřirozenu, ale jistá si tím nejsem. Ne v každé pohádce, a teď myslím skutečně pohádky pro děti, vítězí dobro nad zlem a vymyšlený příběh je pěkná kategorie, ale jádro tkví někde úplně jinde. Některé pohádky mají mravní ponaučení, jiné jsou napěchované napětím, další mají zkrátka a jednoduše pobavit. V některých se čaruje na každé stránce, v jiných o nadpřirozeno nezavadíte. Některé mají důležité skryté poselství, jsou to podobenství a ukazatele na cestě životem. Je v nich ukryta moudrost věků (ano, já vím, zní to strašně otřepaně) a nesejde tolik na tom, jak skutečné či neskutečné ony příběhy jsou. Možná se v doslovném znění nikdy nestaly, ale je v nich zhuštěna zkušenost, která je často k nezaplacení. A ta je po čertech skutečná.

A už dost teorie. Vrátím se v čase o pár desítek let (v pohádkách je to možné). Ležím v postýlce, takové té se šprušlemi pro hodně malé děti. Já byla dlouho hodně malé dítě, počítám ještě ve druhé třídě základní školy. Tedy ležím. Přikrytá žlutou puntíkovanou peřinkou (odpusťte mi ten sentiment) a pomalu ale jistě přecházím z bdění do spánku. Tu se ozve známý zvuk, nevím proč je to zrovna zvuk ledničky. Možná je to tím, že je to zvuk jedné zcela konkrétní ledničky, která znamená prázdniny a dobrodružství. Tuhle chvíli nesmím prošvihnout. Vstávám z postýlky a pomalu přecházím k veliké bílé skříni naproti. Přesně vím, co mám říct. Kouzelnou formulku, která ještě nikdy nezklamala. "Schody, otevřete se!" Vcházím do skříně a skutečně. Za úhledně poskládanými balíčky látek, svetry na zimu a podobnými věcmi se otvírá dřevěné schodiště. Nikdy nevím, kam povede tentokrát. Ale jistojistě mě zavede někam, kde to bude stát za to. Vrátím se pak ale jinudy. Cesta zpátky nevede skříní, nýbrž ústí v ložnici mých rodičů. Proto se po takové noci vždycky probudím v jejich posteli.

V mém dětském světě se nacházela spousta jiných světů, jeden ležel například ve skleněné kuličce. Nikdy už jsem neměla podobnou a tu kuličku se světem jsem prohrála. To jsem byla ještě o dost menší, rozhodně jsem ještě nechodila do školy a neuměla hrát kuličky. Já tehdy nevěděla, že vítěz si kuličky nechá. Bolí to ještě dneska. Psychologové by zajásali a možná by mi i pomohli cítit se v životě lépe.

V těch světech se odehrávaly příběhy. Cizí i moje vlastní. Byly to světy mé fantazie a mísily se s pohádkovými světy, o nichž mi bylo předčítáno a později jsem o nich čítávala sama, a s pohádkovými světy z televize a filmového plátna. Jak šel čas, pohádek přibývalo a světy byly čím dál rozmanitější.

Dnes mě mrzí, že už ve skříni nejsou žádné schody, že zvuk ledničky znám už jen ze vzpomínek a že moje sny jsou čím dál víc jen a jen odrazem reality, i když dokážou být někdy hodně absurdní. Nicméně mám k dispozici knihy a filmy. Pomáhají mi aspoň trošku se udržet v těch jiných světech. Světech pohádek a fantazie. Nemohla jsem si neoblíbit C.S. Lewisovy Letopisy Narnie, protože... ach... ta skříň. Ale oblíbila bych si je asi i bez skříně, ty příběhy jsou prostě nádherné. Škoda, že jejich filmové zpracování je katastrofální.

Dnes se ráda podívám na pěknou pohádku, fantasy či sci-fi nebo thriller s nádechem tajemna a uchvacují mě filmy, v nichž člověk musí trošku luštit. Nemyslím teď detektivky, i když Agathou Christie taky nikdy nepohrdnu. Dospělí lidé potřebují své pohádky, stejně jako potřebují přicházet věcem na kloub a nechají se občas ochotně vodit za nos, jen aby pak objevili tajemné souvislosti, bez ohledu na to, zda se jedná o skutečnost, mýtus nebo holý nesmysl, jehož účelem není nic jiného, než právě vodit za nos. Teď mám na mysli třeba takové ty konspirační filmy typu Zeitgeist nebo úsměvné konstrukce Dana Browna.

Kolikrát nesejde ani na tom, zda se jedná o umění nebo o kýč. Mohla bych psát třeba o tom, kterak se česká filmová pohádka v rukou páně Trošky odporoučela do míst, kde slunce nesvítí, o módních trendech a filmech těmto trendům poplatných, například ekologickém cítění, které je ale často bohužel povrchní, umělé a těžko uvěřitelné... pokud nejste zrovna ekologický fanatik.

V této souvislosti se mi asi nemůže nevybavit velkolepý Cameronův počin - film Avatar. A v kontrastu k němu třeba Miyazakiho Princezna Mononoke. Obojí je vizuálně dokonalé, avšak první "zápaďácky" ploché a druhé hluboké a poetické. Avatar mě po vizuální stránce nadchl, jako nadchl asi většinu diváků, ale nemůžu si pomoci, jeho poselství i přes tu bombastickou podívanou ne a neuvěřím. Mononoke naproti tomu vyrůstá z hloubky a dotýká se myšlení a citů tak, že neváhám ani chvilinku a cítím souznění. A ekologický fanatik tedy nejsem. Nemám ráda, když jsou tyto záležitosti podávány příliš explicitně. Ale vlastně mi asi vadí spíš ta necitlivá šroubovanost Západu, která musí pro mýty chodit daleko, a cestou se z nich pak mnoho podstatného jaksi poztrácí.

A já mám ráda mýty. Neokleštěné, hutné, kolikrát tak krásně nejednoznačné a nečernobílé. A mám ráda pohádky.
 

Zpět