Když je mi smutno

16.02.2011 19:49

Je to zvláštní, ale když je mi smutno, je mi kolikrát vlastně do zpěvu. Jindy totiž ty dramatické písně, které mám tak ráda, jaksi nevyznějí. Ladím do těžkopádných mollových tónů, a to bez patřičné dávky chmurné nálady moc nejde. Jsem ráda, že nejsem zpěvačka. To by mi totiž muselo být smutno pořád.

Tak si zpívám s Marií Rottrovou, že déšť jak dřív je stejný, i já, já jsem táž, se Zuzanou Navarovou, že si můžeš půjčit klobouk, nepůjčíš si nikdy cizí žal, s Karlem Plíhalem se toulám na konečný tramvaje a pak mi do ouška zazpívá. "Když jsi smutná, tak i kapky deště bolí." A nikdo jiný mi to do ouška nezazpívá, protože co je komu do toho, že jsem smutná. Děti to musejí vydržet (a když je máma smutná, tak prostě věci nejsou na svém místě) a než se vrátí manžel, většinou mě to přejde.

Teskním si tu do monitoru a možná, kdyby venku nepršelo, ale bylo po dešti, vzala bych foťák a utopila svoje slzy v moři kapiček, co usedly na stébla trávy, na pichlavé větvičky šípkových keřů, promáčely mechové polštáře, a teď čekají, až z nich sluníčko vykouzlí drahocenné šperky.

Zpět