Be With You

11.08.2011 20:37

Představte si, že jste malé dítě, kterému zemřela matka. Dost morbidní představa, já vím. Celkem si ještě pamatuju, jak jsem se cítila, když jeden z mých rodičů - otec - od nás odešel. Živ a zdráv, rodiče se jen rozvedli. Bylo mi osm let a některé obrazy z té doby se mi nesmazatelně vryly do paměti. Takový rozvod není nic veselého, ale smrti matky se to nemůže rovnat ani omylem.

A pak si představte, že se vám po roce matka vrátí. Na šest týdnů. O tom měl dle anotace být japonský film režiséra Nobuhiro Doi Ima, Ai ni Yukimasu, v angličtině Be With You, tedy Být s tebou.

O tom ale ten film vlastně nebyl. Dějová linie tomuto popisu odpovídá, ale myšlenka příběhu tkví někde jinde. Film doporučuji každému, kdo má rád romantiku a zároveň vidí tajemné světy za tajemnými dveřmi. Každému, kdo se občas dívá do minulosti skrze budoucnost a jehož sny nezačínají jen slovy "jak by to mohlo být". Každému, kdo rád v představách mění běh času a rád bádá nad osudovými vztahy a jejich proměnami.

Uf, lepší klišé bych asi už vyplodit nedokázala. Zkrátka, jak se říká a zároveň se tím nic neřekne, mě ten film oslovil :))

Je prima vidět neokoukané tváře japonských herců, kochat se velmi příjemnými záběry kamery (tady dávám tak 5 palců nahoru) a ještě při tom nahlížet do vztahu, který zároveň byl, je a teprve bude. Zní to asi trochu zmateně, ale přesně tak to je. Byl, protože ve chvíli, kdy se děj odehrává (a vlastně i to je retrospektiva), už skončil. Je, protože Mio, ona matka a především žena - partnerka, se vrací po smrti, byť jen na omezenou dobu, zpět, a bude, protože se musí znovu od začátku rozvinout. Mio si totiž nic nepamatuje. Závěr filmu však přinese na celou záležitost ještě jiný pohled a úplně jiné světlo. Jak to má být, teprve na konci se člověk dozví, o co vlastně šlo, teprve v poslední třetině, možná ani ne, filmu, se rozvine to skutečné drama. Víc neprozradím. Kdo jste ten film neviděli, honem to napravte.

Já se tu teď zamyslím nad záběry, které se po zhlédnutí filmu začaly míhat v mých myšlenkách a vzpomínkách. Často totiž přemýšlím o tom, zda bych si vybrala to, co je, nebo to, co bylo, kdybych to věděla dopředu. Člověk se v průběhu času mění. Mění ho okolnosti, mění ho druzí lidé, a to především životní partner. Pokud ho tedy má. Dnes se dívám na minulost pochopitelně úplně jinýma očima než v době, kdy byla přítomností. To není žádný převratný objev, každý to tak má. Uvědomuji si ale, že jsem to tak vždycky nevnímala.

Vzpomínám na dobu, kdy jsem měla před svatbou. Na ty obavy, jestlii svého budoucího muže znám opravdu tak dobře, že si ho můžu vzít. Kdybych byla věděla, jak moc bude jiný po deseti letech manželství, a hlavně, jak moc budu jiná já sama...

Kdyby byla pravdivá myšlenka reinkarnace, proč si nepamatujeme nic z minulých životů? To je častý argument proti. Konec konců to byl i pro mě téměř vždy zcela logický argument. Obávám se, že ho budu muset zmačkat a zahodit. Zkušenost stáří se musí prožít, prošlapat až do konce, ale nedá se předat. Aby moudrost byla moudrostí, musí začít od začátku. A proč by ten začátek měl být jen jeden?

Asi jsou ty moje myšlenky trochu chaotické, ale zkrátka a dobře... takový film - příjemný, romantický, a přitom vypovídající o něčem podstatném, co se nějak odrazí v myšlení, v pohledu na svět - to je zase nový kousek puzzle mého světa. Díky za něj.

Zpět