Anděl z Ještědu

07.03.2011 20:48

To, jak proběhl dnešní den, by nikdo nenaplánoval. Vlastně se zpočátku zdálo, že to bude další nudný den v řadě jiných nudných dnů, kdy se všechno děje ve stejném rytmu, ve stejných barvách a se stejnými pocity. Obyčejné pondělí, možná trošku okořeněné vidinou večerního tancování a cestou do Prahy pro děti, které se měly vrátit od dědečka z chalupy.

Všechno ovšem bylo jinak. Dopoledne jsme s mužem pili kávu, a tu on přišel s myšlenkou, že si pro děti dojedeme na chalupu sami a že se při té příležitosti zase jednou podíváme na Ještěd. Abyste rozuměli, Ještěd je pro nás významné místo. Tak trochu má prsty v tom, že jsme se dali dohromady, prožili jsme tam svatební cestu (do Liberce jsme letěli tehdy letadlem a za nic na světě to nechci zopakovat) a vůbec pár pěkných chvil. Rozhodnutí padlo a vyrazili jsme. Cesta proběhla až na dopravní zácpu v Praze hladce, a už jsme si vezli nadšené děti směrem k Liberci. Děti nevěděly, co mají očekávat, a myslím, že začátek se opravdu povedl. Sedačkovou lanovkou vzhůru a pak ještě kousek pěšky, tak akorát, že už jsme se těšili na oběd a mohli si ho opravdu vychutnat. Restaurace na Ještědu nás mile překvapila velmi vstřícným přístupem k dětem - kromě pěkného hracího koutku s domečkem třeba omalovánkami a voskovkami, které nám naservírovali na stůl spolu s džusem, colou, minerálkou a výbornou čenečkou. Po vydatném obědě (po česnečce následoval guláš s knedlíkem, ani jsem to nebyla schopná všechno spořádat) si děti ještě chvíli pohrály, my s mužem popovídali u kávy a zázvorové limonády, a vydali jsme se zpět k lanovce. Ovšem ouha. Měli jsme sice zpáteční lístky na lanovku, ale nebyly nám nic platné. Lanovka už byla vypnuta.

Nezbylo nám tedy, než jít (to jsme si na začátku opravdu mysleli) dolů pěšky. Ano, zpočátku jsme opravdu šli. Trošku taky klouzali, děti honily rolbu, která pěkně uhrabovala sjezdovku, ve kterou se v zimních měsících mění část cesty dolů. Byla mírná a sníh pěkně nakypřený, to se to šlo. Po nějaké době však začalo přituhovat. Po všech stránkách. Sluníčko zašlo a byla větší zima, a cesta se změnila v ledovku, místy dosti příkrou. Dětem bylo zpočátku hej. Mně méně. Vážím totiž o něco víc a jízda po příkré ledovce znamenala dost obtížné zastavení. Zvládla jsem to, ale na další sjezd jsem si už netroufala. Přišla krize. I na děti. Velmi příkrý úsek. Bála jsem se jednak o děti, že si něco udělají, jednak o sebe (a o foťák, který se mi houpal přes rameno). Po cestě se jít nedalo, lesem taky ne (klouzalo to všude stejně) a děti už měly evidentně dost. I zkusila jsem zase po dlouhé době v záchvatu zoufalství škemrat o pomoc shůry. Myšlenky, které se mi draly do hlavy, nebyly zrovna nejveselejší. Rozhodně jsem tím posledním, kdo by měl na nějakou pomoc shůry nárok.

Vedla tam ještě cesta po vrstevnici. Říkali jsme si, jestli bychom po ní třeba nedošli k nějaké silnici. Už už se chystáme tou cestou vydat, když tu přichází paní se žlutým šátkem na hlavě a hůlkami. Hned jsme se na ni vrhli a ptali se jí, jestli se tudy dostaneme k silnici. Prý ne. A když, tak bychom si opravdu hodně zašli, a stejně se museli někudy pustit dolů. U toho ovšem nezůstalo. Ukázala nám cestu, kudy se dá jít a nerozbít se dole na kousíčky, dokonce šla kousek s námi. Už jsme ji předtím jednou potkali. Výš. A šla nahoru. Chvíli jsem ji pozorovala, jak si bravurně počíná té hrůzostrašné cestě. Pak jsem měla co dělat sama se sebou, abych zdolala ten méně nebezpečný úsek, který mi ukázala. A pak jsem ji najednou neviděla. Manžel říká, že prý šla asi dolů. Inu, je to přinejmenším zvláštní...

A na závěr happy end - došli jsme k autu dřív, než se setmělo, děti měly zážitek, já měla taky zážitek a ještě navíc o čem přemýšlet.

Pohled z lanovky dolů

Rodinka...

Andělské křídlo :-)

Liberec v mlze

A trochu ještědské klasiky :-)))

Paní ve žlutém šátku jsem nevyfotila. Ani mě to nenapadlo. Škoda.

Zpět